Možnosti přístupu ke zdrojovému kódu počítačového programu

U právní problematiky související s počítačovými programy se často objevují dotazy ohledně přístupu ke zdrojovým kódům ze strany „nabyvatele“ software. Předmětná otázka pak hraje důležitou roli také v praxi, a to jak v ekonomickém vztahu vývojářské společnosti k jejím klientům, tak i v okamžiku ukončení dlouhodobější spolupráce při zajišťování software na zakázku.

Předem nutno zmínit, že právo na zpřístupnění zdrojového kódu počítačového programu je v tomto příspěvku myšleno jako relativní (tedy jako případné oprávnění osoby, která uhrazuje cenu za software, případně jako oprávnění osoby, která software nabývá bezúplatně) a nikoliv ve smyslu povinnosti zveřejnit zdrojový kód počítačového programu neurčitému okruhu osob tak, jak je tento požadavek obsažen v některých free software a Open Source licenčních podmínkách.

Žádné potíže z právního pohledu nenastávají, pokud je problematika předání či nepředání zdrojového kódu výslovně upravena ve smlouvě mezi zúčastněnými subjekty, resp. ve smluvních podmínkách. Ať už se jedná o licenční smlouvu, smlouvu o dílo či například některou z pracovněprávních smluv, je tato otázka plně v dispozici smluvních stran. Záležitosti ohledně přístupu ke zdrojovým kódům počítačového programu řeší například poměrně jasně některé free software a Open Source licenční podmínky, kde je tato problematika prakticky pojmovým znakem. Výslovnou úpravu ve smlouvě lze tak v každém případě doporučit jako prevenci před případnými budoucími spory mezi smluvními stranami.

Pokud problematika předání zdrojového kódu počítačového programu není stranami ve smlouvě výslovně upravena, jedná se o situaci složitější a při určování práv a povinností účastníků smlouvy ve vztahu ke zdrojovému kódu je nutné vycházet z ustanovení právního řádu a z účelu samotné smlouvy. V této souvislosti je nutné zmínit, že žádný právní předpis (včetně autorského zákona) zmiňovanou problematiku žádným způsobem výslovně neupravuje. Dále je pak vhodné uvést, že v tuto chvíli nám není známo žádné soudní rozhodnutí českých soudů ohledně této problematiky.

Při určování práv a povinností smluvních stran ohledně zdrojového kódu je nutno vzít v potaz zejména právní vztah k předmětnému počítačovému programu, tedy zda-li je například objednatel vykonavatelem majetkových práv k počítačovému programu či zda-li se jedná o nabyvatele počítačového programu na základě licenční smlouvy (uživatele).

V běžné praxi z hlediska kvantitativního převažuje samozřejmě poskytování software koncovým uživatelům na základě licenční smlouvy. Jedná se o masovou distribuci krabicového software, zpřístupnění počítačového programu na internetu apod. V tomto případě poskytovatel poskytuje koncovému uživateli oprávnění k výkonu práva počítačový program užít (licenci), a to v rozsahu a způsoby stanovenými v licenční smlouvě (licenčních podmínkách). Nabyvatel v tomto případě nabývá pouze ta oprávnění, která jsou přímo uvedena ve smlouvě nebo která jsou nutná k dosažení účelu smlouvy. Pokud je mu počítačový program poskytnut pouze ve formě spustitelného souboru, nemá nabyvatel právo se na poskytovateli domáhat zpřístupnění zdrojového kódu (čemuž odpovídá i současná běžná praxe v oblasti „proprietárního“ software). Jak již bylo uvedeno výše, toto samozřejmě platí pouze za předpokladu, že v samotném licenčním ujednání není výslovně stanoveno jinak (jak je tomu v případě free software a Open Source software).

V této souvislosti je ještě vhodné zmínit, že skutečnost, že nabyvatel není v tomto případě oprávněn se domáhat zpřístupnění zdrojového kódu, nemá vliv na jeho zákonná práva jako uživatele počítačového programu ve smyslu § 66 autorského zákona (pokud je možné je prakticky realizovat). I v tomto případě tedy kupříkladu platí, že „do práva autorského nezasahuje oprávněný uživatel rozmnoženiny počítačového programu, jestliže studuje nebo zkouší sám nebo jím pověřená osoba fungování počítačového programu za účelem zjištění myšlenek a principů, na nichž je založen kterýkoli prvek počítačového programu, činí-li tak při zavedení, uložení počítačového programu do paměti počítače nebo při jeho zobrazení, provozu či přenosu…“

U větších zakázek, kdy licenční smlouva je výsledkem individuálního jednání mezi výrobcem software a nabyvatelem, je možné, že licenční smlouva opravňuje nabyvatele k tomu, aby poskytovaný počítačový program měnil či překládal (§ 51 autorského zákona), a to buď samostatně či za pomoci jiných osob. Pokud v takovémto případě licenční smlouva výjimečně zpřístupnění zdrojového kódu počítačového programu výslovně nezmiňuje, máme za to, že takovéto zpřístupnění zdrojového kódu nabyvateli je předpokladem realizace jeho práv a naplnění účelu smlouvy a poskytovatel je tedy povinen mu zdrojový kód poskytnout.