Několik úvah k problematice hromadných zástav

Jedním z obvyklých, a v praxi často využívaných zajišťovacích instrumentů, je zástavní právo. Zřízení zástavního práva je jedním ze způsobů, jak lze podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“) dát jistotu, resp. jím lze zajistit splnění velmi širokého spektra dluhů, které mohou dlužníkovi z konkrétního právního (smluvního) vztahu vůči věřiteli vzniknout (srov. ust. § 2010 a násl. NOZ).

Podle NOZ může být zástavou každá věc, s níž lze obchodovat (srov. ust. § 1310 odst. 1 NOZ). Zástava k věci hromadné pak představuje jednu z oblastí, která skýtá potenciální riziko, pokud jde o praktické uspokojení věřitele z předmětu zástavy. Autorka tohoto příspěvku níže identifikuje určité problematické body, pokud jde o vymezení zástavy tvořené věcí hromadnou, a to zejména s ohledem na své praktické zkušenosti v dané oblasti.

Důležitost specifikace zástavy, jejímž předmětem je věc hromadná

Dle ust. § 501 NOZ věc hromadnou tvoří soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, které se považují za jeden předmět (jeden celek) a jako takové nesou společné označení. Hromadnou věcí může být např. závod (dříve podnik), skladové zásoby, apod. Má-li pak být taková věc hromadná předmětem zástavy, je třeba ji v zástavní smlouvě ve smyslu ust. § 1312 a násl. NOZ náležitě označit (specifikovat).

Jakkoli se uvedená záležitost nejeví na první pohled nijak problematická, v praxi jsem poznala, že právě u specifikace hromadné zástavy a vymezení toho, co jí tvoří, se často chybuje. Přičemž jenom náležitě specifikovanou zástavu lze zpeněžit, resp. se z jejího zpeněžení může věřitel uspokojit.

Osobně zastávám názor, že pro vymezení předmětu zástavy v podobě věci hromadné je rozhodující především dostatečné vymezení podoby/druhu dané zástavy. Současně je pro vymezení předmětu zástavy v podobě věci hromadné rozhodující i vymezení místa, kde se taková věc hromadná nachází, a to s co největší možnou přesností. Oba uvedené „identifikační“ faktory nezbytné pro vymezení (označení) předmětu zástavy (v podobě věci hromadné) musí být natolik přesné, aby vymezení (označení) předmětu zástavy bylo možné dovodit alespoň za použití příslušných výkladových pravidel (srov. ust. § 555 a násl. NOZ).

Domnívám se pak, že pro vymezení předmětu zástavy v podobě věci hromadné není rozhodující, zda je vymezení předmětu zástavy objektivně seznatelné třetím osobám. Nadto jsem toho názoru, že tato objektivní seznatelnost zástavy je formálně (a v zásadě i fakticky) zajištěna právě tím, že předmětné zástavní právo je sjednáváno smlouvou ve formě notářského zápisu (srov. ust. § 1314 odst. 2 písm. a) NOZ) a dále pak registrováno v rejstříku zástav (srov. ust. § 1319 odst. 2 a 3 NOZ).

Žádný právní předpis přitom nestanoví, že by předmět zástavy představovaný věcí hromadnou měl být nějak označen.[1] Na druhé straně je ovšem třeba vnímat, že soudní judikatura je dlouhodobě poměrně konzistentní v tom, že pro výklad jakéhokoli právního jednání (tedy především smlouvy) a pro posouzení jeho určitosti a srozumitelnosti je podstatné nikoli to, zda bylo toto jednání srozumitelné a určité z pohledu jeho konkrétních účastníků (věděli, co mají na mysli), ale zda je určité a srozumitelné objektivně, tj. pro třetí osoby.[2]

Je tedy třeba v každém individuálním případě věnovat zvýšenou pozornost tomu, aby (raději) předmět zástavy byl jasně označitelný a určitelný ve vnějším světě bez dalších pomůcek, toliko na základě jeho vymezení v zástavní smlouvě.

„Proměnlivost“ hromadné zástavy