Oprávnění rozhodců zkoumat svoji pravomoc

Pravomoc rozhodce rozhodovat spor v rozhodčím řízení je upravena v ustanovení § 15 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „RozŘ“).

Podle ust. § 15 odst. 1 RozŘ platí, že „Rozhodci jsou oprávněni zkoumat svou pravomoc. Dospějí-li k závěru, že podle rozhodčí smlouvy, která jim byla předložena, jejich pravomoc k rozhodnutí není dána, rozhodnou o tom usnesením.“

Podle § 15 odst. 1 RozŘ mají rozhodci výlučné oprávnění zkoumat svoji pravomoc, což v praxi zejména znamená, že přezkoumávají platnost rozhodčí smlouvy (doložky), neboť právě ta je základem pravomoci rozhodců projednávat a rozhodovat určitý spor. Přezkum pravomoci vycházející z rozhodčí smlouvy se děje samozřejmě nejen z hlediska v právní teorii standardizovaných metod výkladu právních norem, tedy zda je rozhodčí smlouva platným ujednáním ve smyslu zákona, ale i v kontextu arbitrability sporu předloženého rozhodcům k rozhodnutí. Rozhodci jsou oprávněni rozhodovat o své pravomoci od okamžiku zahájení řízení ve smyslu ust. § 14 odst. 1 RozŘ, který počíná podáním žaloby (srov. ust. § 14 odst. 1 RozŘ).

Pravomoc zkoumat pravomoc rozhodčího fóra má v případě senátního rozhodování až rozhodčí senát, tedy nikoliv již první rozhodce, který byl jednou ze stran sporu do funkce jmenován, ale až celý senát (fórum) rozhodců, kteří byli konstituování zákonem stanoveným způsobem. Na tom nic nemění, že účinky podané žaloby nastávají již v okamžiku jejího doručení prvnímu z rozhodců jmenovanému do funkce. Tento rozhodce sám totiž vyslovit pravomoc nebo naopak vyslovit nedostatek pravomoci projednat spor rozhodci nemůže, neboť tato pravomoc je kompetencí senátního fóra. V případě, že spor rozhoduje jeden rozhodce, a nedochází tak ke konstituování fóra ve smyslu výše uvedeném, má tuto pravomoc tento rozhodce samozřejmě již od okamžiku, kdy byla žaloba doručena k jeho rukám. V případě, kdy ve věci rozhoduje stálý rozhodčí soud, má tuto pravomoc stálý rozhodčí soud od okamžiku, kdy byla žaloba doručena do sídla (na podatelnu) stálého rozhodčího soudu, byť i zde samozřejmě bude z logiky věci nezbytné vyčkat na konstituování konkrétního fóra rozhodců.

K uvedenému lze na úvod technicky doplnit, že novelou provedenou zákonem č. 7/2009 (Část dvanáctá, čl. XIV), kterou byla novelizována některé ustanovení občanského soudního řádu, bylo novelizováno i ustanovení § 15 odst. 1 RozŘ věta první, které ve znění před touto novelou obsahovalo normativní větu ve znění „Rozhodci jsou oprávnění rozhodovat o své pravomoci“. Tato novela prošla bez většího ohlasu a rovněž i bez důvodové zprávy k takto měněnému ustanovení. Podle názoru autora tohoto příspěvku je tomu tak z důvodu, že v podstatě nepřinesla oproti předchozí dikci významově nic nového a nová interpretace dotčeného ustanovení je pro futuro stejná, jako byla interpretace ustanovení ve znění před novelou. Nahrazení slova „rozhodovat“ slovem „zkoumat“ mělo patrně na cíl zpřesnit výklad v tom smyslu, aby snad nepanovaly pochybnosti o tom, že rozhodci, kteří rozhodnou o své pravomoci kladně, musí o tom vydávat „rozhodnutí“. V textu k tomuto ustanovení se nicméně dále používá výrazů „rozhodovat“ a „zkoumat“ promiscue, neboť je zde zdůrazněno, že „rozhodováním“ o pravomoci se zde myslí myšlenkový proces, a nikoliv právem formalizované rozhodnutí ve smyslu striktně procesním.

Rozhodci, ať již jmenovaní do funkce jakýmkoliv způsobem (srov. výklad k ust. § 7 odst. 1, § 9, § 13 a § 19 odst. 1 a 4 RozŘ) jsou povinni zkoumat, zda je dána jejich pravomoc spor rozhodovat i během řízení, neboť se může stát, že zatímco na začátku řízení, tj. v době podání žaloby, bude jejich pravomoc dána, vyjde v průběhu řízení najevo, že jejich pravomoc již (dále) dána není. Rozhodování o pravomoci rozhodců rozhodovat spor v rozhodčím řízení je rozhodováním v „technickém“ slova smyslu, jehož kladný výsledek nemusí být písemně formalizován. Je tedy jejich volní úvahou, která nachází svůj písemný odraz někdy až v rozhodčím nálezu, kde arbitři vyjádří svůj názor na to, zda a proč byla jejich pravomoc dána. Mohou tak nicméně učinit již při prvním nebo jakémkoliv následném procesním úkonu v řízení, kde strany sporu seznámí s tím, jak se s otázkou své pravomoci vypořádali, což budemít praktický význam zejména za situace, kdy jedna ze stran sporu pravomoc rozhodce (rozhodců) k projednání a rozhodnutí sporu popírá, resp. vznesla námitku nedostatku pravomoci k projednání a rozhodnutí sporu podle § 15 odst. 2 RozŘ.

Pokud rozhodci rozhodnou o své pravomoci kladně, tedy ve smyslu, že jejich pravomoc je k projednání a rozhodnutí sporu dána, nevydávají o tom žádné usnesení, ale prostě vedou spor tak, jak jim přikazuje zákon a pravidla řízení.

V případě opačném, tedy shledají-li rozhodci poté, co přezkoumají svoji pravomoc, že jejich pravomoc projednat a rozhodnout spor dána není, jsou rozhodci povinni vydat o tom usnesení (§ 15 odst. 2 RozŘ věta druhá).

I když zákon nepředepisuje pro usnesení, kterým rozhodci rozhodli o nedostatku své pravomoci k rozhodnutí sporu žádné konkrétní náležitosti, v aplikační praxi bývá zvykem, že součástí výrokové části takového usnesení je (i) výrok o nedostatku pravomoci rozhodovat konkrétní (zpravidla právě ve výroku specifikovaný) právní spor, a (ii) výrok o tom, že se řízení zastavuje a řízení končí (§ 23 písm. b/ RozŘ). Zatímto první z právě uvedených výroků bude muset být součástí usnesení vždy, druhý z výroků jeho součástí být nemusí. Z hlediska poučovací povinnosti a právní jistoty účastníků rozhodčího řízení je však možno takový postup jedině doporučit. Skončení řízení je nicméně objektivně dáno i bez výroku o zastavení řízení, neboť není-li dána pravomoc rozhodců k projednání a rozhodnutí sporu, dochází ex lege k ukončení řízení již tímto výrokem samým.

Zkoumání dostatku pravomoci k projednání a rozhodnutí věci v rozhodčím řízení během celého řízení má smysl v situacích, kdy např. během řízení dojde ke změně právní úpravy, která určitý okruh sporů prohlásí za nadále nearbitrabilní, přičemž právě příkladmo uvedené zákonné ustanovení bude mít retroaktivní účinky. Dále se může jednat o situaci, kdy dojde ke změně petitu, po které se již předmět sporu ocitne mimo dosah rozhodčí smlouvy apod. V případě návrhu na změnu petitu se má nicméně za to, že nový petit, který by v podstatě vedl k vyloučení arbitrability sporu nebo pravomoc rozhodců jinak vylučoval, by měl být rozhodci zamítnut. I když to zákon nikde nestanoví, v praxi by takové zamítnutí mělo mít formu speciálního usnesení. Pokud rozhodci naopak rozhodnou o změně žalobního petitu tak, že této změně vyhoví, lze z této skutečnosti samé vyvozovat i to, že rozhodli i tom, že mají pravomoc rozhodovat i o takto změněném petitu, i když o tom již nevydávají samostatné usnesení.

Zkoumání základní podmínky řízení, kterou je pravomoc rozhodců k jeho projednání, po celou dobu řízení, je důležitá i z toho hlediska, že názor rozhodců na otázku jejich pravomoci a v této otázce implicitně obsažené podotázky platnosti rozhodčí smlouvy či arbitrability sporu, se může v čase měnit pod vlivem judikatury nebo právní doktríny, a to i během sporu. Zákon totiž nikde nestanoví, že rozhodnutí rozhodců o „dostatku jejich pravomoci“ je konečné a že je nemohou v průběhu řízení změnit. A tak není vyloučeno, že zatímco např. na začátku řízení při zkoumání pravomoci dospějí dva rozhodci k závěru, že pravomoc rozhodčího fóra k projednání sporu je dána, a jeden rozhodce bude názoru opačného, v důsledku čehož bude v rozhodčím řízení pokračováno. V průběhu řízení se však jeden rozhodce přikloní k názoru tohoto kolegy, který po právní stránce zastával již na začátku názor, že rozhodci pravomoc k projednání sporu nemají. Rozhodci pak vydají usnesení o nedostatku své pravomoci, i když bylo řízení již v závěrečné fázi po provedení důkazů, neboť - jak bylo řečno shora - svoji pravomoc jsou oprávněni (a dokonce i povinni) zkoumat během celého řzení. Z toho současně plyne závěr, že mohou o nedostatku této pravomoci rozhodnout hned na začátku řízení, ale také na jeho konci. Totéž platí i pro případ, že spor rozhoduje jediný rozhodce ad hoc nebo stálý rozhodčí soud.

Pokud rozhodci rozhodnou spor, bývá zvykem, aby v rozhodčím nálezu uvedli, z čeho vyplynula jejich pravomoc k projednání sporu, a to jak za situace, kdy jedna ze stran namítala nedostatek pravomoci rozhodců podle § 15 odst. 2 RozŘ, tak i tehdy, pokud zde takové námitky nebylo.

Je totiž vhodné tak učinit i v tomto druhém případě, neboť námitku nedostatku pravomoci rozhodce bude možno nově učinit v řízení před soudem i tehdy, nebyla-li vznesena při prvním úkonu v řízení podle § 15 odst. 2 RozŘ, a to v souladu s nově vloženou normativní větou § 33 RozŘ in fine (novela je nyní v připomínkovém řízení, pozn. aut.)[1]. Ustanovení poslední věty § 33 RozŘ tak normativní dosah ust. § 15 odst. 1 RozŘ do značné míry relativizuje; jeho účelem je ochrana spotřebitele a to, aby mohl namítat nedostatek pravomoci rozhodce i poté, co vznést námitku nedostatku pravomoci rozhodce při svém prvním úkonu v řízení podle § 15 odst. 2 RozŘ opomněl. To ovšem platí jen pro spory ze spotřebitelských smluv. V případě, že jde o spory nespotřebitelské, a účastník řízení nevznesl námitku nedostatku pravomoci rozhodce (rozhodců) již při svém prvním úkonu v řízení, pak již v další fázi rozhodčího řízení, ani v následném řízení soudním tuto námitku vznést nemůže (§ 33 RozŘ).

I z těchto důvodů bude vhodné, aby se rozhodci v odůvodnění rozhodčího nálezu vypořádali s otázkou jejich pravomoci precizně a jasně, neboť jejich právní názor může být podroben přezkumu podle ust. § 31 RozŘ a bude více než vhodné, aby měl soud možnost se s jejich právním názorem seznámit.

Rozhodci mohou také vyslovit nedostatek své pravomoc jenom z části, tj. tak, že pro některé nároky uplatňované v žalobním návrhu kompetenci (pravomoc) mají, a pro jiné nikoliv. Např. bude žalována náhrada škody způsobená zaměstnavateli zaměstancem, o kteréžto nebude jako o majetkovém sporu pochybností, že bude takový spor plně arbitrabilní, a současně bude v petitu požadováno vyslovení výpovědi zaměstnanci z pracovního poměru, na což mohou mít rozhodci stran arbitrability takového sporu různé názory a mohou většinově dojít k závěru, že v případě druhého žalobního petitu jejich pravomoc k projednání takového sporu dána není. V takovém případě pak rozhodnou usnesením podle § 23 písm. b/ RozŔ o nedostatku své pravomoci v tomto směru, avšak ve věci náhrady škody v řízení pokračují. Podobných případů by bylo možno uvést více, vždy však bude záležet na tom, aby byly nároky požadované žalobcem, z nichž některé budou rozhodci shledány jako arbitrabilní, a jiné nikoliv, od sebe oddělitelné a usnesení rozhodců o nedostatku pravomoci stran některého z těchto nároků mohlo být přesvědčivé, přesné a určité.

Rozhodci mohou s ohledem na znění konkrétní rozhodčí smlouvy rovněž dojít k závěru, že mají pravomoc rozhodovat spor např. z hlavního závazkového vztahu a nemají již pravomoc rozhodovat spor ze vztahu, který vznikl z jeho zajištění. Pokud nelze právo na zajištění v tom kterém konkrétním případě podřadit pod dosah ust. § 2 odst. 4 RozŘ a vyložit jej jako „právo s právy z hlavní smlouvy související“, mohou rozhodci vyslovit nedostatek pravomoci jen např. vůči jednomu z účastníků (např. zástavci), a v řízení o „hlavním“ nároku pokračovat až k vydání rozhodčího nálezu ve smyslu § 23 písm. a/ RozŘ.

Co se týče judikatury, možno uvést v této věci již tradiční judikát - rozsudek Krajského soudu v Olomouci ze dne 30.5. 2001, sp. zn. 22 Cm 18/2001-90 (potvrzen usnesením VS v Olomouci ze dne 10.10. 2001), která k tématu pravomoc rozhodce uvedl, že „Posouzení pravomoci rozhodců k rozhodnutí o věci... je oprávněním rozhodců, kteří o těchto otázkách v rozhodčím řízení rozhodnou. Jinak řečeno, všechny spory účastníků smlouvy vzniklé v souvislosti s ní musí být řešeny v rozhodčím řízení, a nikoliv soudem.“

A na úplný závěr možno zacitovat Evropskou úmluvu o mezinárodní obchodní arbitráži, vyhlášenou jako vyhláška č. 176/1964 Sb., ministra zahraničních věcí ze dne 3. srpna 1964 o Evropské úmluvě o obchodní arbitráži (dále jen „Evropská úmluva o arbitráži“).

Podle čl. V odst. 3 Evropské úmluvy o arbitráži platí, že „S výhradou pozdějšího soudního přezkoumání dovoleného podle práva projednávajícího soudu, rozhodce, jehož příslušnost je brána v pochybnost, nemá ustat v provádění rozhodčího řízení; je oprávněn rozhodnout o své vlastní příslušnosti, jakož i o existenci nebo platnosti rozhodčí smlouvy nebo smlouvy, jejíž součástí je rozhodčí smlouva.“

Znamená to, že právo rozhodců zkoumat jejich pravomoc je absolutní a jeho legálním korektivem je až žaloba na zrušení rozhodčího nálezu soudem, kterou lze podat podle ust. § 31 písm. c/ RozŘ.

_____________________________________________

[1] Do ust. § 33 RozŘ má být novelou zákona doplněna poslední věta, takže celé znění by mělo vypadat následovně: „Soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. To neplatí, jde-li o spory ze spotřebitelských smluv.“