Oprávnění užít počítačový program na základě jiného právního důvodu než smlouvy

V nedávné době jsme zde publikovali článek věnující se způsobům užití počítačového programu na základě licenční smlouvy. V tomto příspěvku se pak pokusíme nastínit způsoby a možnosti užití počítačového programu na základě jiného titulu než přislušné smlouvy.

Možnost užít autorské dílo se řídí právem místa, kde k tomuto užití dochází. Ustanovení § 12 odst. 1 autorského zákona stanoví, že „Autor má právo své dílo užít …a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiná osoba může dílo užít bez udělení takového oprávnění pouze v případech stanovených tímto zákonem.“ Autorský zákon tedy primárně předpokládá, že ke vzniku oprávnění k výkonu práva užít autorské dílo (vzniku licence) bude docházet na základě smlouvy či na základě zákona (na základě zákonných licencí)[1]. Pro úplnost je možné zmínit, že v literatuře bývají jako další právní důvody zakládající oprávnění k užití díla bez svolení autora uváděny také výrok soudu a úřední přivolení[2], nicméně tyto případy nejsou pro praxi v oblasti volně šiřitelných počítačových programů pochopitelně příliš praktické.

V části právní teorie je pak zastáván názor, že oprávnění k výkonu práva užít autorské dílo (licenci) je možné udělit také jednostranným projevem vůle poskytovatele (zejména autora).[3] Jedná se tedy o určitou obdobu výše zmiňované angloamerické koncepce spočívající v jednostranném (potencionálně odvolatelném) svolení vykonavatele majetkových autorských práv s užitím počítačového programu. Tyto teoretické názory se opírají zejména o znění Listiny základní práv a svobod[4], konkrétně o čl. 2 odst. 3, který stanoví, že „Každý může činit, co není zákonem zakázáno…“.[5] Nicméně v této souvislosti je nutné připomenout výše zmiňované ustanovení § 12 odst. 1 autorského zákona, které k poskytnutí licence výslovně uvádí formu smlouvy, jakož i to, že poskytnutí licence k autorskému dílu je zásadně synalagmatickým vztahem. Udělení licence neznamená pouze poskytnutí oprávnění nabyvateli, nýbrž nabyvateli vznikají zároveň i určité závazky (dluhy), a to i v oblasti volně šiřitelných počítačových programů (viz např. výše zmiňovaná povinnost nabyvatele využít licenci). Poskytnutí licence jednostranným projevem vůle poskytovatele by tak bylo v rozporu s občanskoprávní zásadou, že nikdo nemůže s ohledem na zásadu rovnosti subjektů právně zavázat jiného bez jeho souhlasu (jednostranným projevem vůle).[6] Teoreticky si tak lze tuto situaci představit (pomineme-li ustanovení § 12 odst. 1 autorského zákona) u licence, jež by byla pro nabyvatele výhradně opravňující a nestanovila by mu jiné povinnosti, než které pro něho vyplývají z obecně závazných právních předpisů.

Právní úprava do 22/5/2006