Úvod do právní ochrany počítačových programů - díl 1.

V souladu s mezinárodními smlouvami a komunitární právní úpravou jsou počítačové programy v České republice autorským zákonem chráněny stejně jako autorská díla¹, a to i přestože nesplňují veškeré pojmové znaky autorského díla ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 autorského zákona (jedná se o právní fikci).

V případě počítačových programů jde o ochranu výsledku tvůrčí činnosti programátora autorským zákonem, přičemž tento výsledek, na rozdíl od autorských děl zmiňovaných v ustanovení § 2 odst. 1 autorského zákona, nemusí být jedinečný. Ke vzniku autorskoprávní ochrany počítačového programu dle autorského zákona postačí původnost ve smyslu vlastního duševního výtvoru² – viz první věta ustanovení § 2 odst. 2 autorského zákona: „Za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem.“ Tímto však samozřejmě není vyloučena eventualita, že počítačový program bude jedinečný ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 autorského zákona tak, jak to vyžadoval předchozí autorský zákon č. 35/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Výše uvedená první věta ustanovení § 2 odst. 2 autorského zákona byla v souladu se zněním Směrnice o právní ochraně počítačových programů (91/250/EEC) (dále jen „Směrnice o právní ochraně počítačových programů“) novelou autorského zákona provedenou zákonem č. 216/2006 Sb. doplněna o další ustanovení. Toto ustanovení doplňuje, že jiná kritéria než původnost ve výše zmiňovaném smyslu se pro stanovení způsobilosti počítačového programu k ochraně autorským právem neuplatňují. Při posuzování otázky původnosti počítačového programu bude rozhodující posouzení charakteru činnosti programátora při vytváření počítačového programu.³ Ke vzniku autorskoprávní ochrany počítačového programu není v České republice nutná jakákoliv registrace, přičemž této neformální ochraně podléhají všechny počítačové programy bez ohledu na to, zdali se jedná o free software, Open Source software, shareware či freeware.