Postavení odborových organizací v pracovněprávních vztazích

Pracovnímu právu schází definice odborové organizace jako subjektu pracovněprávních vztahů.“[1] Vysvětlení pojmu odborová organizace či jeho definici, nenajdeme nikde v našem právním řádu. Je však možné z naší právní úpravy a z dokumentů Mezinárodní organizace práce (dále jen „MOP“) vyvodit určité znaky, které odborová organizace musí mít či splňovat.

Jedná se o tyto charakteristické znaky: svoboda sdružování, ochrana hospodářských a sociálních zájmů svých členů, právní a ekonomická nezávislost a evidence orgány státu.

Postavení odborové organizace je také zmíněno v celé řadě zákonů a mezinárodních dokumentů. Jsou jimi:

• Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“);
• Úmluva MOP;[2]
• Evropská sociální charta;
• Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění (dále jen „Zákon o sdružování občanů“);
• Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen „Zákoník Práce“);
• Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, v platném znění (dále jen „Zákon o kolektivním vyjednávání“); a
• Zákon č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli, v platném znění.

Avšak ani jeden z těchto předpisů či dokumentů neurčuje znaky odborové organizace. Zda spolek nebo organizace je či není odborovou organizací, se dá soudit pouze z toho, jestli se daná organizace prohlásila za odborovou organizaci a nechala se zaevidovat Ministerstvem vnitra. Z tohoto pohledu je tedy jediným poznávacím znamením odborové organizace její evidence. Ministerstvo vnitra, jakožto zástupce státu není oprávněno, co se týče zápisu odborových organizací do registru, nic posuzovat.

Právní úprava odborového sdružování a odborových organizací

Právo na odborové sdružování je jedno ze základních práv v demokratickém státě. Právo na svobodné sdružování je zakotveno jak v našem právním řádu, tak v mezinárodních úmluvách. Právo odborově se organizovat je zakotveno v čl. 27 Listiny, kde v prvém odstavci stojí: „Každý má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů.“ Vznik odborových organizací, konfederací, je dále upraven Zákonem o sdružování občanů.[3]

Tento zákon však neupravuje sdružování občanů v politických stranách či církvích, toto sdružování je upraveno zvláštními zákony. Dle § 1 odst. 2 Zákona o sdružování občanů není třeba povolení státu k oborovému sdružování občanů. Vznik organizací či sdružení dle Zákona o sdružování občanů probíhá tzv. registračním principem, což znamená, že pokud ministerstvo nezjistí nějaký zákonný důvod k odmítnutí registrace, registraci provede. Vznik odborové organizace je ale upraven § 9a Zákona o sdružování občanů, a to na základě principu evidenčního. Na základě evidenčního principu odborová organizace vznikne a stane se právnickou osobou dnem následujícím po dni doručení návrhu na její evidenci. Z výše uvedeného je tedy patrné, že Zákon o sdružování občanů stanovuje různé podmínky pro vnik odborové organizace a pro ostatní sdružení.

Na základě článku 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění (dále jen „Ústava“) jsou součástí právního řádu České republiky mezinárodní smlouvy. Pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy v rozporu s vnitrostátním zákonem, mají před tímto zákonem aplikační přednost. Svoboda sdružování je upravena v těchto mezinárodních dokumentech:

• čl. 22 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který se týká jak práva na sdružování obecně, tak sdružování se v odborových organizacích;
• čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod;
• čl. 8 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech;
• čl. 5 Evropské sociální charty;
• čl. 20 a čl. 23 Všeobecné deklarace lidských práv; a
• Charta základních sociálních práv pracovníků přijatý v roce 1989.

Česká právní úprava a právo svobodně se sdružovat zcela odpovídá výše uvedeným mezinárodním dokumentům. Všechny tyto dokumenty i český právní řád upravují právo svobodně se sdružovat i sdružování se v odborových organizacích prakticky totožně.

Jak již bylo zmíněno, i úmluvy MOP upravují svobodu sdružování v odborových organizacích, jsou jimi: Úmluva č. 87 z 9. července 1948, o svobodě odborů a ochraně práva odborově se sdružovat; Úmluva č. 98 z 1. července 1949, o právu se organizovat a kolektivně vyjednávat a Úmluva č. 154 z 20. června 1981, o kolektivním vyjednávání.

Nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.