Restituce původního církevního majetku - díl druhý

V návaznosti na první díl, pokračujeme v analýze restitucí původního majetku v tomto článku, a to s důrazem na mezinárodní i vnitrostátní judikaturu.

Krátký exkurz do judikatury Evropského soudu pro lidská práva v restitučních věcech

Analýza restitučních nároků církevních subjektů by nemohla být úplná bez alespoň krátkého pohledu na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Ten byl po přístupu postkomunistických zemí k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) pravidelně konfrontován se stížnostmi osob, které se neúspěšně domáhaly vrácení odejmutého majetku podle vnitrostátních restitučních předpisů těchto států. Neúspěšní restituenti se dovolávali porušení článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž mezi základní práva řadí ochranu majetku.[1]

ESLP stížnosti neúspěšných restituentů zpravidla odmítá. Hlavním důvodem je nepříslušnost soudu rationae temporis. K hromadným aktům vyvlastnění totiž zpravidla docházelo v době po 2. světové válce, tedy v době kdy příslušné státy pochopitelně nebyly stranami Úmluvy. Dle soudu je vyvlastnění nutno považovat za jednorázový akt, který nepředstavuje trvající stav porušení práva. ESLP je přitom dle vlastní judikatury oprávněn posuzovat stížnosti jen do té míry, v jaké se týkají událostí, ke kterým došlo až po přístupu příslušného státu k Úmluvě.[2]

ESLP vychází z toho, že majetkem, který požívá ochrany podle článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 se rozumí „existující majetek“, nebo případně majetkový nárok, k jehož existenci má stěžovatel alespoň určité „legitimní očekávání“. Naopak, pouhá naděje, že by jednou odejmutý majetek mohl nebo měl být navrácen, nepředstavuje „majetek“ v takovém smyslu, který by dle soudu požíval ochrany podle článku 1 Dodatkového protokolu č. 1.[3] Ve vztahu k restitucím se tato zásada projevuje tak, že státy nejsou na základě článku 1 Dodatkového protokolu povinny vrátit původním vlastníkům majetek, který byl vyvlastněn v době před přístupem těchto států k Úmluvě. Jestliže se státy rozhodnou v minulosti vyvlastněny majetek restituovat, mají při stanovování podmínek navrácení majetku široký prostor pro uvážení co se týče rozsahu a způsobu restitucí, podmínek, které musí oprávněné osoby splňovat apod.[4] Znamená to mimo jiné i možnost státu vyloučit z restitučního procesu celé kategorie původních vlastníků.[5]