Skrytá stránka církevních restitucí

Téma církevních restitucí je v očích české veřejnosti vnímáno velice citlivě. Tento postoj má přirozeně několik rovin, počínaje obecně ateistickou náladou ve společnosti a konče nelichotivou finanční situací značného množství obyvatel, kteří navrácení majetku církvím, a zejména pak příslušnou finanční kompenzaci a její rozsah, vnímají v současné době jako neakceptovatelnou.

Již od přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, který je účinný od začátku roku 2013 téma církevních restitucí rozděluje společnost. Mohlo by se zdát, že po uplynutí roční lhůty, která byla stanovena k uplatnění nároku na vydání historického majetku církví, bude rozruch kolem církevních restitucí utichat, nicméně nemusí tomu tak být.

Byť bylo jasným úmyslem zákonodárce, aby byl předmětem vydání pouze majetek ve vlastnictví státu, jistí si nemohou být ani jiní vlastníci původního církevního majetku. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi totiž církevním subjektům umožňuje na základě § 18 odst. 1 podávat žaloby na určení vlastnictví nemovitostí, které jsou ve vlastnictví jiných osob, v případech, kdy byl takový majetek v minulosti nabyt v rozporu s tzv. blokačními ustanoveními. V případě těchto žalob pak shora uvedené omezení časovým intervalem jednoho roku neplatí.

První zkušenosti s aplikací zákona v praxi ukazují, že církevní subjekty tuto alternativu také hojně využívají a prostřednictvím těchto žalob se pokoušejí dosáhnout zneplatnění stávajícího vlastnictví u celé řady nemovitostí, které byly historickým majetkem církví. V tomto případě je potřeba poukázat na to, že cílem církví v takovém řízení je pak vždy snaha o určení, že vlastnické právo k takto dotčeným pozemkům náleží státu a nikoli novému vlastníku podle stavu v katastru nemovitostí. Jedině v takovém případě se totiž mohou následně sami domáhat jejich vydání podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.