Změny právní úpravy smluvní pokuty v zákoně č. 89/2012 Sb., (nový) občanský zákoník

Platné znění nového občanského zákoníku (dále jen NOZ), který – předpokládejme – nabude účinnosti dne 1. ledna 2014, upravuje institut smluvní pokuty v části čtvrté, označené Relativní majetková práva, hlava první, díl osmý, oddíl třetí, ustanovení § 2048 - § 2052. Nová právní úprava přináší v oblasti zajištění závazků několik zásadních změn, kterým se budu věnovat dále, a které se významně dotýkají i institutu smluvní pokuty.

Hned v úvodu je vhodné zmínit, že úprava smluvní pokuty bude s účinností nového občanského zákoníku od 1. 1. 2014 koncipována opět jako jednotná s využitím pro celé soukromé právo.

Jak jsem výše uvedla, nový občanský zákoník obsahuje úpravu jednotné smluvní pokuty, přičemž zakotvil některé výrazné změny od dosavadní úpravy občanskoprávní i obchodněprávní. Nový občanský zákoník nověrozlišuje mezi zajištěním dluhu a utvrzením dluhu, přičemž smluvní pokutu zařadil k institutu utvrzení dluhu, což vyplývá již z dikce ustanovení § 2010 NOZ, v němž se uvádí, že dluh lze zajistit, zaváže-li se třetí osoba věřiteli nebo ve prospěch věřitele za dlužníkovo plnění, anebo dá-li někdo věřiteli nebo ve prospěch věřitele majetkovou jistotu, že dlužník svůj dluh splní. Utvrdit lze dluh ujednáním smluvní pokuty nebo uznáním dluhu.Co do smluvní pokuty, přistoupil zákonodárce k jejímu definitivnímu začlenění pod instituty utvrzující postavení věřitele, a to proto, že ujednání o konvenční pokutě sice zmírňuje věřitelovo riziko pro případ dlužníkovy neochoty plnit, protože hrozba dodatečného sankčního plnění dlužníka donucuje, aby splnil, k čemu se smluvně zavázal, avšak nijak neodstraňuje riziko případné dlužníkovy neschopnosti plnit.[1]

Já sama souhlasím s názorem Němce, který poukazuje na to, že některé zajišťovací instrumenty, které jsou dnes řazeny mezi zajištění, plní spíše roli motivační nebo sankční, jmenovitě smluvní pokuta, nebo pouze utvrzují právní postavení věřitele formou uznání dluhu. Tato „zajištění” však zajišťovací ani uhrazovací funkci neplní, protože v případě neplnění závazku neposkytuje věřiteli možnost uspokojit se ze „zajištění”. Nový občanský zákoník proto správně rozlišuje mezi zajištěním a pouhým utvrzením dluhu. Zatímco zajištění lze poskytnout závazkem třetí osoby za dlužníkovo plnění (neboli ručení) nebo poskytnutím majetkové jistoty, tak sjednání smluvní pokuty nebo uznání dluhu bude nadále považováno pouze za tzv. utvrzení dluhu.[2]

Lze se však setkat i s myšlenkou, že pojem „utvrzení” a „zajištění” jsou si rovny a jedná se o pouhá synonyma a tím pádem o jakési pouze formální začlenění smluvní pokuty. S čímž nemohu tak úplně souhlasit, neboť soudím, že pokud nějaký závazek zajišťuji, nejedná se o totéž, jako když ho utvrzuji, a to konkrétně formou smluvní pokuty či uznáním dluhu.

Kupříkladu na institutu uznání dluhu je to patrné. Uznání dle mého nezajišťuje závazek, ale pouze utvrzuje právní postavení věřitele; na jeho základě nedochází k žádnému dalšímu či náhradnímu plnění. Lze jej tedy ztotožnit kupříkladu s povahou ručení? Soudím, že ne a tudíž má zařazení smluvní pokuty do třetího oddílu NOZ pod Utvrzení dluhu, své logické opodstatnění.