K soudnímu přezkumu aktů prezidenta republiky

Předmětem tohoto článku bude stručné zamyšlení se nad některými otázkami spojenými s problematikou soudního přezkumu aktů prezidenta republiky, a to ve světle rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2006, vydaného pod sp. zn.: 4 Aps 4/2005 – 42, a dále pak v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 4 Ans 9/2007-197[1].

Skutkový základ případu(ů)

V dotčeném případě se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhala přezkumu aktu prezidenta republiky, kterým bylo její nejmenování do funkce soudce. Výchozí skutkový stav lze vylíčit poukázáním na odůvodnění shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší správní soud“ nebo „NSS“), kde se v jeho úvodu uvádí, že:

„Žalobkyně včas podanou kasační stížností napadá shora označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta její žaloba na nečinnost žalovaného, proti rozhodnutí žalovaného a na nezákonný zásah ve věci jmenování žalobkyně soudcem.

V žalobě stěžovatelka uvedla, že je justiční čekatelkou Městského soudu v Praze, po úspěšném složení justiční zkoušky byla schválena a navržena usnesením vlády České republiky ze dne 2. března 2005, č. 246, na jmenování soudcem s přidělením k Okresnímu soudu v Liberci. Ke jmenování žalobkyně soudcem ze strany žalovaného však do data podání žaloby nedošlo. Počátkem března 2005 bylo ve veřejných sdělovacích prostředcích uveřejněno sdělení tiskového mluvčího žalovaného, že z vládou navržených 32 kandidátů nebude žalovaný do funkce jmenovat ty kandidáty, kteří v roce 2005 nedosáhnou věku třiceti let. Dne 11. března 2005 žalovaný podepsal rozhodnutí o jmenování 21 nových soudců a zaslal je ke kontrasignaci předsedovi vlády.

Dne 16. března 2005 obdržela žalobkyně dopis od místopředsedy vlády, ministra spravedlnosti JUDr. Pavla Němce, v němž jí oznámil, že žalovaný odmítl jeho návrh na jmenování žalobkyně soudcem z důvodu věku žalobkyně. V odpovědi žalovaného na dopis prezidenta soudcovské unie žalovaný mimo jiné uvedl, že z 55 kandidátů navržených ministrem spravedlnosti na jmenování soudci jich žalovaný 21 jmenoval a u ostatních své rozhodnutí odložil. V odpovědi na dopis dvou zástupců justičních čekatelů žalovaný rovněž uvedl, že vydal jen několik svých rozhodnutí ke jmenování soudců, a že je zde ještě další skupina osob, o nichž naopak žádné rozhodnutí zatím neučinil. Dne 31. března 2005 bylo jmenováno 21 kandidátů, žádný z kandidátů mladších 30 let včetně žalobkyně jmenován nebyl.

Žalobkyně napadá shora uvedený postup žalovaného, který spočívá v nejmenování žalobkyně soudcem z důvodu jejího věku. Tento postup je podle žalobkyně v rozporu s ústavním pořádkem i zákony České republiky, a tímto postupem byla porušena subjektivní veřejná práva žalobkyně chráněná Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) i mezinárodními úmluvami. Žalobkyně proto podává žalobu na nečinnost, proti rozhodnutí žalovaného a na nezákonný zásah žalovaného ve věci jmenování soudcem.

Žalobkyně je přesvědčena, že v dané věci je dána pravomoc soudu ve správním soudnictví, žalovaného lze ve smyslu § 4 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) považovat za „správní orgán“. Pravomoc ke jmenování soudců je žalovanému svěřena Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“) čl. 63 odst. 1 písm. i) a toto jmenování je podmínkou k výkonu funkce soudce (§ 61, 63 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). V dané věci jde tedy o rozhodovací proces (§ 63 odst. 3 Ústavy), ve kterém se fyzické osobě, která splňuje veškeré zákonné podmínky, udělí pravomoc vykonávat funkci soudce, jíž lze považovat za funkci veřejnou (§ 74 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.), jejímž prostřednictvím je vykonávána soudní moc ve státě“.

Podobně justiční čekatel JUDr. Petr Langer (dále „stěžovatel“) byl po složení justiční zkoušky a splnění všech ostatních náležitostí doporučen usnesením vlády č. 246 z 2. 3. 2005 vládou ke jmenování soudcem. Prezident republiky však 11. 3. 2005 z 55 kandidátů jmenoval jen 21 soudci; nejmenoval kandidáty, kteří nedosáhli věku 30 let. Stěžovatel byl znovu doporučen ke jmenování soudcem usnesením vlády č. 1322 z 12. 10. 2005, avšak prezident republiky dosud ve věci jmenování žádné rozhodnutí nevydal.

Proti prvnímu nejmenování soudcem podal stěžovatel 13. 5. 2005 ve správním soudnictví žalobu proti nečinnosti prezidenta republiky. Městský soud v Praze usnesením z 16. 6. 2005, sp. zn. 5 Ca 148/2005-9, žalobu odmítl, protože stěžovatel nemá žádné veřejné subjektivní právo být jmenován soudcem, a tudíž nedošlo k naplnění podmínky řízení před správním soudem, jíž je zkrácení veřejného subjektivního práva stěžovatele.

Na základě kasační stížnosti stěžovatele 27. 4. 2006 Nejvyšší správní soud poměrně známým rozsudkem sp. zn. 4 Aps 3/2005 – 51, č. 905/2006 Sb. NSS rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil. Nejvyšší správní soud konstatoval existenci veřejných subjektivních práv stěžovatele ne sice na jmenování soudcem, ale jistě na rovný přístup k veřejným funkcím a na projednání věci bez zbytečných průtahů, a protože je prezident při výkonu této své pravomoci vázán zákonem, je takové rozhodnutí prezidenta přezkoumatelné ve správním soudnictví.

Městský soud v Praze rozsudkem z 15. 6. 2007, sp. zn. 5 Ca 127/2006-122 shledal nezákonnou nečinnost prezidenta republiky a uložil mu rozhodnout ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku. Protože se jedná o správní akt, musí prezident kandidáta buď do funkce jmenovat, nebo jeho jmenování výslovně a s uvedením konkrétních důvodů odmítnout.

Prezident republiky podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud 21. 5. 2008 v komentovaném rozsudku sp. zn. 4 Ans 9/2007-197 zamítl. Není známo, že by prezident republiky do konce srpna 2008 ve věci jmenování kandidáta soudcem nějaké rozhodnutí vydal, ani že by podal proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost[2].

Odůvodnění rozhodnutí NSS