Opět k povaze rozhodčího řízení aneb jeden nález rozhodčího soudu

S ohledem na poměrně živou debatu, která nejen v právnických kruzích v poslední době probíhá, a jejímž tématem je možnost používání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, resp. možnost existence či neexistence tzv. soukromých rozhodčích soudů, a na kterou bylo reagováno již i zde na eLAW.cz, se pokusíme přinést pohled na tuto problematiku z druhého úhlu pohledu.

Rozhodčí nález Rozhodčího soudu při IAL SE, který jsme do redakce obdrželi, se zabývá otázkou rozhodčí doložky jako zneužívající klauzule, dále pak možností rozhodování podle zásad spravedlnosti a charakterem působení stálého rozhodčího soudu jako tzv. určovacího místa (appointing authority).

S ohledem na snahu o zachování možnosti prezentace různých názorů na diskutované otázky, jsme se rozhodli Vám tento nález zpřístupnit s tím, že utvoření názoru na zde prezentované otázky přenecháme čtenáři. V důsledku neveřejnosti rozhodčího řízení není příslušný nález opatřen spisovou značkou a je anonymizován.

Právní věty:

I. Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby rozhodčí soud, kterému je předložena žaloba, posoudil neplatnost rozhodčí doložky a usnesením rozhodl o tom, že jeho pravomoc není dána, nebo naopak v řízení pokračoval a rozhodl. Při zkoumání, zda lze rozhodčí doložku považovat v posuzovaném případě za tzv. zneužívající klauzuli, postupuje rozhodčí soud ex offo, a uvedenou otázku zkoumá a musí se s ní vypořádat, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí doložky v rámci rozhodčího řízení neuplatnil.

II. Rozhodčí doložka obsažená ve spotřebitelské smlouvě není nepřiměřenou podmínkou (zneužívající klauzulí) bez dalšího, ale rozhodčí soud je povinen zkoumat, zda představuje s přihlédnutím k okolnostem případu takovou nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků stran smlouvy, která je významná, resp. značná.

III. I když český zákon, který je rozhodce povinen v rozhodčím řízení aplikovat, neuvádí rozhodčí doložku v příkladmém výčtu zneužívajících klauzulí obsaženém v ustanovení § 56 odst. 3 obč. zák. jako tzv. nepřípustné smluvní ujednání, je třeba i tak zkoumat, zda za něj nemůže být rozhodčí doložka s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzovaného případu považována, neboť takový výklad je možno považovat za výklad eurokonformní, souladný se smyslem Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a i když je z hlediska rozhodce jako interpreta významný toliko text občanského zákoníku, který jedině představuje transponovanou normativní větu shora specifikované směrnice a je jedině obecně zavazující, je vhodné k textu směrnice v obdobných případech přihlédnout.

IV. Rozhodování podle zásad spravedlnosti ve smyslu ustanovení § 25 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, pokud jej vnitrostátní právní řád či dohoda stran připouští, nezpůsobuje bez dalšího významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, pokud Jednací řád stálého rozhodčího soudu na aplikaci zásad spravedlnosti v těchto případech pamatuje a byť jen potenciální nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele vyvažuje.

V. Účastník, jenž tvrdí, že pověření rozhodce k rozhodování na základě spravedlnosti způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, je povinen specifikovat, v čem konkrétně spatřuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, případně jak se tato nerovnováha projevila (může projevit), a dále je povinen specifikovat, na základě jakých skutečností se domnívá, že je jím tvrzená nerovnováha v právech a povinnostech značná, resp. významná. Bez této specifikace je námitka nepřezkoumatelná.

VI. Rozhodce je povinen přezkoumat, zda případným přisvědčením námitce nepřiměřenosti smluvní podmínky není porušen princip rovnosti stran, který má v takovém případě přednost.

VII. Působení stálého rozhodčího soudu jako tzv. určovacího místa (appointing authority) není omezeno hranicemi státu, v němž má stálý rozhodčí soud sídlo nebo organizační složku.

Odůvodnění:

Žalovaný jako spotřebitel rozporoval bez dalšího pověření rozhodce účastníky rozhodčí smlouvy (mj. samotným spotřebitelem) k rozhodnutí na základě spravedlnosti s tím, že odkazoval na ustanovení čl. 3 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Dále uvedl, že rozhodčí doložka nebyla sjednána individuálně a evidentně způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle ustanovení § 25 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení platí, že při rozhodování se rozhodci řídí hmotným právem pro spor rozhodným; mohou však spor rozhodnout podle zásad spravedlnosti, avšak jen tehdy, jestliže je k tomu strany výslovně pověřily.

Podle žalovaným specifikované směrnice Rady pak dále platí, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele (čl. 3 odst. 1 Směrnice), přičemž podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určitá běžná podmínka byla individuálně sjednána, je povinen o tom předložit důkaz. (čl. 3 odst. 2 Směrnice).

Shora uvedenou směrnici transponuje a v českém právním řádu promítá ustanovení § 51a a násl. obč. zák., podle něhož Hlava pátá občanského zákoníku rubrikovaná „Spotřebitelské smlouvy“ „zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství 2b) a upravuje ochranu spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách a některé povinnosti při uzavírání spotřebitelských smluv“.

Podle § 52 odst. 1 obč. zák. platí, že spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.

Podle § 52 odst. 2 obč. zák. platí, že dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

Podle § 52 odst. 3 obč. zák. platí, že spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

Podle § 56 odst. 1 obč. zák. platí, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle § 55 odst. 2 obč. zák. platí, že ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 obč. zák. jsou neplatná.

I když český zákon, který je rozhodce povinen v rozhodčím řízení aplikovat, neuvádí rozhodčí doložku v příkladmém výčtu zneužívajících klauzulí obsaženém v ustanovení § 56 odst. 3 obč. zák. jako tzv. nepřípustné smluvní ujednání, je třeba i tak zkoumat, zda za něj nemůže být rozhodčí doložka s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzovaného případu považována, neboť právě toliko takový výklad je možno považovat za výklad eurokonformní, souladný se smyslem Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

V relaci rozhodování podle zásad spravedlnosti i v případech spotřebitelských smluv, lze říci následující. Pomineme-li skutečnost, že (i) pro aplikaci zásad spravedlnosti na řešení konkrétního sporu mezi účastníky řízení je nezbytný výslovný a souhlasný projev vůle obou v rozhodčí smlouvě (není tedy důsledkem žádného konkludentního projevu vůle spotřebitele, že (ii) je zcela v rozporu se základní právní zásadou pacta sunt servanda, aby se účastník smlouvy zdráhal plnit ze smlouvy, jež platně sjednal a že (iii) lze vést relevantní diskuzi o přímém účinku citované směrnice, je třeba vždy provést test nerovnováhy v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.

Je třeba zkoumat, zda smluvní podmínka byla sjednána individuálně a zda je nepřiměřená. V rámci zkoumání nepřiměřenosti smluvní podmínky je třeba zkoumat, zda je tato v rozporu s požadavkem přiměřenosti a zda způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to jen těch práv a povinností, které vyplývají z dané smlouvy, a pouze v neprospěch spotřebitele. Pouze pokud lze u všech dílčích otázek testu učinit kladnou odpověď, je třeba smluvní podmínku označit za nepřiměřenou. I za této situace však může být nepřiměřenost zhojena za předpokladu, že existují právní nástroje procesních právních předpisů, které i potenciální nerovnováhu zhojují.Tedy - rozhodování podle zásad spravedlnosti ve smyslu ustanovení § 25 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, pokud jej vnitrostátní právní řád či dohoda stran připouští, nezpůsobuje bez dalšího významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, nadto za situace, pokud Jednací řád stálého rozhodčího soudu na aplikaci zásad spravedlnosti v těchto případech pamatuje a byť jen potenciální nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele vyvažuje.

Rovněž lze mít za to, že námitku nepřiměřenosti smluvní podmínky je třeba řádně odůvodnit – specifikovat, v čem konkrétně je smluvní podmínka nepřiměřená. Prosté namítnutí nepřiměřenosti nelze relevantně přezkoumat. Tím není vyloučeno dodatečné odůvodnění této námitky. Odůvodnění musí obsahovat vylíčení, jak se nerovnováha v právech a povinnostech stran projevila, nebo jak se může potenciálně projevit.

Účastník, jenž tvrdí, že pověření rozhodce k rozhodování na základě spravedlnosti způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, je povinen specifikovat, v čem konkrétně spatřuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, případně jak se tato nerovnováha projevila (může projevit). Bez této specifikace je námitka nepřezkoumatelná.

Rozhodce je povinen přezkoumat, zda případným přisvědčením námitce nepřiměřenosti smluvní podmínky není porušen princip rovnosti stran, který má v takovém případě přednost.

V mnohých případech se rozdíl mezi stálými rozhodčími soudy na straně jedné a tzv. arbitrážními centry na straně druhé, stírá, neboť některé stálé rozhodčí soudy působí také jen jako arbitrážní centra, tedy jako appointing authority, neboli autorita nadaná rozhodčí doložkou oprávněním vybrat (určit, jmenovat) rozhodce (rozhodčí senát), který spor mezi stranami rozhodne. Příkladem lze uvést Rozhodčí institut ve Stockholmu (Arbitration Court in Stockholm), který jako mezinárodně uznávaný rozhodčí soud nerozhodl nikdy ani jeden spor a působí právě jen jako autorita, která osobou svého předsedy konstituuje předsedajícího rozhodce v případech, kdy se na něm neshodnou rozhodci ad hoc jmenovaní každý po jednom stranami sporu. Působení stálého rozhodčího soudu jako tzv. určovacího místa (appointing autority) tedy není omezeno hranicemi státu, v němž má stálý rozhodčí soud sídlo nebo organizační složku.