K možnosti smluvního stanovení fikce doručení

Není v praxi není ničím zvláštním, pokud smlouva uzavřená mezi stranami obsahuje ustanovení, které stanovuje fikci doručení určitého projevu vůle jednou smluvní stranou straně druhé, a to bez ohledu na to, zda k takovému doručení skutečně došlo. Zpravidla se jedná o ustanovení typu„jakákoli písemnost, která má být podle této smlouvy doručena druhé smluvní straně se považuje za doručenou nejpozději 3 den po jejím odeslání.“

Smluvními stranami bývá takováto formulace z různých důvodů a v zásadě bez větších problémů akceptována, nicméně dle našeho názoru jí lze považovat minimálně za spornou, a jak bude popsáno níže, tak obdobný názor sdílí také aktuální judikatura.

Problematika doručení projevu vůle je upravena zejména v § 45 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“). Otázka doručení projevu vůle a možná modifikace tohoto pravidla, je zcela jistě jednou ze stěžejních zásad soukromého práva. Avšak dle našeho názoru není, ani základě smluvní volnosti, možné, aby byly zakládány, měněny a rušeny práva a povinnosti účastníků, na základě projevu vůle, který jim doručen nebyl, resp. který se vůbec nedostal do sféry jejich dispozice.

Ohledně otázky, kdy je jednostranný adresovaný právní úkon perfektní a účinný soudy České republiky judikují velmi ustáleně, přičemž pro názornost uvádíme rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 32 Odo 442/2003, vyjadřující se k této otázce, neboť od tohoto rozhodnutí se judikatura dosud neodklonila. „Právní úkon není perfektní, nedošel-li adresovaný projev vůle jednajícího do sféry adresáta. Projev vůle adresátovi dojde v okamžiku, kdy se dostane do sféry jeho dispozice, tedy jakmile nabude adresát objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Od tohoto okamžiku je právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej jednostranně odvolat. To, aby se adresát seznámil s obsahem právního úkonu přitom není nezbytné; dostačuje, že měl objektivně možnost seznat jeho obsah“.

Jestliže zásilka adresovaná žalobci do místa bydliště či sídla je uložena na poště a adresát je o uložení zpraven oznámením, právní účinky nastanou vhozením oznámení o uložení zásilky do poštovní schránky adresáta, nejčastěji u fyzické osoby do její poštovní schránky a v případě právnické osoby do jejího zařízení pro přijímání pošty.[1]

Z výše uvedeným je tedy zcela v souladu, pokud si účastníci určitého smluvního vztahu upraví specifické pravidlo pro doručování, nebo jim vyhovující specifický režim. Jedná se například o sjednání kontaktní adresy nebo přiléhavěji kontaktní osoby, přičemž k doručení je účinné pokud dojde do uvedeného specifického místa, nebo uvedené osobě. V těchto konkrétních případech dochází k doručení do sféry dispozice adresáta i přes skutečnost, že se adresát s obsahem nemusel seznámit. Doručení do sféry dispozice adresáta dojde v tomto ohledu i za předpokladu, že není možno dále takto smluv(e)ně doručovat a adresát o této vadě nijak svého smluvního partnera neinformoval.

Na druhé straně ovšem Vrchní soud v Praze judikoval ve svém rozsudku ze dne 16.11.2009, sp. zn. 5 Cmo 161/2009, že „dohodou nelze platně stanovit nevyvratitelnou právní domněnku ani fikci, že určitá zpráva obsahující právní úkon platí za doručenou pouze na základě jejího odeslání, aniž došla do sféry příjemce zprávy“.

S ohledem na uvedené tedy není možné považovat za platné smluvní ujednání a z něj plynoucí případné právní účinky, kde dochází k doručení v momentu předání přepravci, resp. poštovní službě. Za předpokladu, že by uvedené ujednání bylo platné, docházelo by k doručení (a tímto k možnosti založení, změně či zrušení práv a povinností účastníků) i za podmínky, že přepravce vůbec uvedený dokument nedoručí (úmyslně či nedbalostí) nebo např. zanikne-li dokument vlivem vis maior.

S ohledem na to, že doručení je dle našeho názoru otázkou spíše faktickou a nikoli právní, bude pro určení, zda adresovaný projev vůle je účinný nebo ne, nezbytné nejprve zodpovědět otázku, zda projev vůle byl řádně doručen do sféry dispozice adresáta, a to bez ohledu na příslušná smluvní ujednání.

__________________________________________

[1] Nejvyšší soud ČR sdílí o účincích doručení písemného právního úkonu adresátovi hmotněprávního projevu vůle názor s konstantní literaturou a právní naukou, jak je vyložena k ust. § 45 odst. 1 o.z. např. v Komentáři k občanskému zákoníku autorů Jehličky, Švestky, Škárové a kol., C.H. Beck (odkazováno na 6. vydání) nebo z učebnice Občanské právo hmotné, svazek I. , autorů Knappové, Švestky a kol., ASPI, 2002, str. 124,125,149.