K možnosti uznání a výkonu předběžných opatření v Evropské unii

V tomto příspěvku se zamyslíme nad otázkou, zda a případně za jakých podmínek je možno uznat, resp. vykonat soudní rozhodnutí předběžného charakteru, zejména předběžná opatření v rámci Evropské unie.

Prvním pramenem, kde se nabízí hledat odpověď na položenou otázku je Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, tzv. Brusel I (dále jen „Nařízení“). Článek 31 Nařízení uvádí, že předběžná nebo zajišťovací opatření, která jsou upravena právem jednoho členského státu, je možné u soudů tohoto státu navrhnout i tehdy, kdy je pro rozhodnutí ve věci samé příslušný na základě tohoto nařízení soud jiného členského státu.

Vzhledem k tomu, že se jedná o jediné ustanovení v Nařízení, které přímo upravuje předběžná opatření, s jeho interpretací vznikají nemalé problémy. Tyto problémy pak vrcholí u vykonatelnosti takového předběžného opatření v rámci EU.

Významnou úlohu v interpretaci výše uvedeného ustanovení hraje Soudní dvůr Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr).

Soudní dvůr v minulosti judikoval[1], že předběžným opatřením se rozumí taková opatření, která jsou v oblastech spadajících do rozsahu působnosti Nařízení určena k zachování faktické nebo právní situace za účelem ochrany práv, jejichž uznání je požadováno po soudu rozhodujícím ve věci samé“.[2] Podle komentáře[3], k aplikaci čl. 31 je nutné splnit další podmínky. Jednak musí být dán skutečný vztah mezi předmětem navrhovaného předběžného opatření a teritoriální působností dotčeného soudu, dále musí být zajištěna dočasnost takového opatření a potom musí být zajištěna možnost náhrady újmy, pokud by druhé straně neoprávněně vznikla. Soud, který je dle Nařízení příslušný k projednání a rozhodnutí ve věci samé a u něhož toto řízení probíhá, může vydat jakékoliv předběžné opatření, přípustné podle jeho národního práva, a bez ohledu na to, kde např. leží majetek, jehož se opatření týká.[4]

Výše zmiňovaný komentář dále uvádí, že uznávanými rozhodnutími mohou být jen soudní rozhodnutí, a to především ta, která byla vydána v kontradiktorním řízení, ale i předběžná či zajišťovací opatření, nejsou-li ale soudními smíry, ani rozhodnutími vykonatelnými bez doručení žalovanému. Zejména poslední bod bude u předběžných opatření vydaných podle českého práva činit zásadní problém.

Institut předběžného opatření podle § 74 a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, funguje, zjednodušeně řečeno, na následujícím principu: v případě splnění zákonem předepsaných náležitostí, soud na návrh navrhovatele vydá předběžné opatření bez slyšení toho, proti němuž předběžné opatření směřuje. Navrhovatel má povinnost (až na výjimky) složit na účet soudu jistotu, která je určena k zajištění náhrady újmy, pro případ, že by kvůli nařízenému předběžnému opatření vznikla. Usnesení, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, je vykonatelné vyhlášením. Pokud nebylo vyhlášeno, je vykonatelné doručením osobě, které se ukládá povinnost.

Pro výkon předběžného opatření v jiném státě EU se aplikuje Kapitola III Nařízení. Předběžné opatření by mělo být zahrnuto v definici rozhodnutí podle čl. 32 nařízení, neboť tento článek pod pojmem nařízení rozumí „každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení, příkaz nebo nařízení výkonu rozhodnutí, včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem. Podle literatury však předběžná opatření, jejichž vydání podle předpisů státu původu slyšení odpůrce předcházet nemá (tj. např. v České republice), nejsou vůbec rozhodnutími ve smyslu článku 32 Nařízení, a tedy toto Nařízení se na ně vůbec nevztahuje.[5]

Na základě výše uvedeného by již zde mohl být výklad ukončen. Jak je však uvedeno níže, i kdybychom považovali „české“ předběžné opatření za rozhodnutí ve smyslu článku 32 Nařízení, pro jeho vykonatelnost by musely být splněny další podmínky.

Podle ustanovení čl. 33 Nařízení, jsou rozhodnutí vydaná v některém členském státě EU uznávána v ostatních členských státech, aniž by bylo vyžadováno další řízení. Dále je výslovně uvedeno, že rozhodnutí se neuzná, (i) pokud je zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá, (ii) jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydání, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost, (iii) je-li neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá, (iv) je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v němž se o uznání žádá. Rozhodnutí nemusí být uznáno ještě z dalších důvodů, nicméně tyto nejsou předmětem tohoto pojednání.

Jak je z předchozího odstavce patrné, „česká“ předběžná opatření nemohou splnit podmínku (ii). Soudní dvůr Evropské unie k tomu poukazuje ve svém rozhodnutí[6] z roku 1980, že předběžné patření vydané bez účasti strany, vůči které směřuje, nesplňuje podmínky pro zjednodušené vykonávací řízení podle hlavy III. Bruselské úmluvy (dnes Kapitola III. Nařízení).

Článek 47 Nařízení však uvádí, že musí-li být rozhodnutí uznáno v souladu s tímto nařízením, není navrhovatel omezen v podávání návrhů na přijetí předběžných nebo zajišťovacích opatření v souladu s právem dožádaného členského státu, aniž by bylo nezbytné prohlášení vykonatelnosti soudního rozhodnutí podle článku 41 Nařízení. Článek 41 pak odkazuje na formální náležitosti pro výkon rozhodnutí, mj. i na již výše uvedený článek 34. Z citace je zřejmé, že předběžné opatření musí být podáno v souladu s právem dožádaného členského státu, tedy vždy bude záležet na konkrétní právní úpravě v zemi, ve které bude toto předběžné opatření navrhováno a uplatňováno.

Nařízení pozbývá účinnosti dne 10. ledna 2015 a tentýž den vstupuje v účinnost nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 (tzv. Brusel I bis).