Solidární závazky a jejich vymezení ve smlouvě

Na rozdíl od jednoduchého závazkového právního vztahu, ve kterém stojí na každé straně jeden subjekt (tj. jeden dlužník a jeden věřitel), mohou v praxi vznikat i vztahy složitější, vyznačující se tzv. mnohostí (pluralitou) subjektů. Pokud jde o pluralitu subjektů na straně dlužnické, hovoříme o společném závazku.

Termínem společné právo pak označujeme pluralitu subjektů na straně věřitelské.[1] Ačkoli oba uvedené výrazy v sobě skrývají mnohá úskalí, rádi bychom se v tomto krátkém pojednání věnovali otázce společných závazků s dělitelným plněním, a to konkrétně závazkům solidárním.

Ustanovení § 511 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů stanoví, že jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně (tedy že mají vůči věřiteli tzv. solidární závazek), je věřitel oprávněn požadovat plnění po kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.

Solidární závazky jsou v občanských závazkových vztazích spíše výjimkou a vznikají (mimo shora uvedeného) i na základě dohody kontrahujících smluvních stran. Jejich význam spočívá především v tom, že zvyšují jistotu uspokojení věřitelovy pohledávky, neboť ten se může s úspěchem domáhat splnění celé pohledávky po kterémkoli z dlužníků. Je tedy na věřiteli, zda bude požadovat plnění po jednom či více dlužnících, a záleží jen na nich, jak se tito mezi sebou dále vypořádají. Věřitel je pak povinen plnění od kteréhokoli takového dlužníka přijmout (a to i v případě, kdy věřitel požadoval plnění po jiném dlužníkovi, než který mu nakonec plnil). Dlužnická solidarita tedy znamená, že dlužníci jsou zavázáni splnit celý dluh témuž věřiteli společně a nerozdílně (solidárně) a věřitel je povinen plnění od kteréhokoli dlužníka přijmout.[2]

Rádi bychom se rovněž krátce věnovali otázce, jakou podobu může mít v praxi solidární závazek dlužníků založený na základě dohody smluvních stran. Na mysli máme situaci, kdy dlužníci společně uzavřou s věřitelem (např.) smlouvu o půjčce a zavážou se v ní společně vrátit věřiteli poskytnuté peněžní prostředky do sjednaného termínu. Klademe tedy otázku, zda lze popsanou situaci právně kvalifikovat jako případ, kdy byl na základě dohody účastníků sjednán závazek splnit dluh „společně a nerozdílně“, ačkoli příslušná smlouva nic takového výslovně nestanoví.

Máme za to, že popsanou situaci a popsaný závazek více dlužníků lze kvalifikovat jako společný a nerozdílný (solidární) závazek. Pokud se oba účastníci zavázali vrátit věřiteli dlužnou částku jako společní dlužníci a současně se jako společní dlužníci zavázali, že zaplatí věřiteli např. smluvní úrok či smluvní pokutu, uzavřeli dle našeho názoru dohodu o společném a nerozdílném plnění a vznikl mezi nimi vztah solidárních dlužníků, byť to ve smlouvě o půjčce nebylo výslovně[3] ujednáno.[4] Dle našeho názoru tedy shora popsanou situaci lze právně kvalifikovat jako sjednání solidárního závazku na základě dohody účastníků.

Z popsané situace a jejího právního hodnocení plyne, že ustanovení § 511 odst. 1 ObčZ nelze formalisticky vykládat tak, že pouze smlouva obsahující výslovné ujednání o „společném a nerozdílném“ závazku dlužníků splnit dluh zakládá existenci solidárního závazku. I v případech, kdy ve smlouvě není výslovně tato formulace uvedena, ale z jejích ustanovení a účelu vyplývá, že oba dlužníci jsou ve vztahu k věřiteli společně stranou povinnou, popř. jsou povinni věřiteli společně uhradit smluvní sankce v podobě smluvních úroků či smluvní pokuty, je třeba dovodit, že jde o smlouvu zakládající solidární závazek dlužníků. Každý jiný výklad by se příčil smyslu a účelu ust. § 511 odst. 1 ObčZ, jakož i výkladovému ust. § 35 odst. 2 ObčZ (či ust. § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ“)[5].

Jak jsme již uvedli výše, solidární závazky jsou v občanských závazkových vztazích spíše výjimkou a v pochybnostech se společný závazek s dělitelným plněním považuje v těchto vztazích za závazek dílčí (a nikoli solidární). Naproti tomu ObchZ obsahuje zvláštní (nicméně jen částečnou) úpravu společných závazků v ust. § 293 a násl. ObchZ, dle nichž se společný závazek dlužníků v obchodním závazkovém vztahu v případě pochybností považuje za závazek solidární. Bude-li účastníkem určitého obchodního závazkového vztahu nepodnikatel, platí pro něj v souladu s ust. 262 odst. 4 ObchZ úprava uvedená v ust. § 511 odst. 1 ObčZ, stejně jako u těch otázek, které ObchZ neupravuje. Z uvedeného tak plyne, že i povaha subjektu závazkového vztahu má význam pro posouzení právní povahy společného závazku více dlužníků.

Ačkoli toto stručné pojednání obsahuje jen základní nástin problematiky společných (resp. solidárních) závazků, jeho smyslem je poukázat na nutnost pozorně rozlišovat povahu subjektu závazkového vztahu a dále pak, a to především, interpretovat právní úkony zakládající solidární závazky nikoli jen s ohledem na jejich gramatický výklad. Takový gramatický výklad totiž dle našeho přesvědčení, jakož i dle výše naznačené soudní praxe, může převážně vést k dezinterpretaci podstaty společného závazku více dlužníků a ve svém důsledku pak k nesprávnému výkladu toho, zda je příslušný společný závazek více dlužníků solidární, tj. „společný a nerozdílný“.

JUDr. Iveta Pelánková, advokátní koncipient

Mgr. Pavel Wenzl, advokát

HKDW Legal s.r.o.

Na Příkopě 15
CZ 110 00 Praha 1
Tel.: +420 272 143 399
Fax: +420 272 143 397

____________________________________

[1] Srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 - 880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 1373.

[2] Srov. Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. Díl třetí: Závazkové právo. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha : ASPI, 2005, str. 79.

[3] Rozuměj tomu tak, že ve smlouvě nebyl přímo použit výraz „společně a nerozdílně“.

[4] Obdobný názor vyslovil i Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 16.5.2003, sp. zn. 33 Odo 77/2003.

[5] Dle ust. 35 odst. 2 ObčZ platí, že „právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.“