Užívání počítačového programu na základě licenční smlouvy

Obecným a základním právním důvodem, na základě kterého může vzniknout určité osobě oprávnění k výkonu práva užít počítačový program, je uzavření smlouvy (licenční smlouvy).[1] [2] Smlouva jako právní důvod pro vznik oprávnění užít počítačový program je obecně předpokládána i v angloamerickém právním prostředí.[3] [4]

Uzavřením licenční či podlicenční smlouvy vzniká závazkový vztah konstitutivní povahy, neboť při převodu práv na nabyvatele zároveň nedochází k zániku práv poskytovatele­.[5] Jde o zřízení užívacího oprávnění.[6] Přestože právní problematice kontraktace při distribuci software není v praxi věnována náležitá pozornost, může být otázka řádného uzavření smlouvy ve vztahu k vzniku oprávnění na straně nabyvatele (uživatele) pochopitelně důležitá. Tento článek by tedy měl být věnován zejména právním otázkám souvisejícím s utvářením smluvního konsensu při distribuci počítačových programů

Při distribuci volně šiřitelných počítačových programů velice často dochází k tomu, že účastníci zamýšleného právního vztahu (poskytovatel software a jeho potencionální uživatel) pocházejí každý z jiného státu. Z těchto důvodů nabývá tedy na důležitosti i otázka určení rozhodného práva při úkonech účastníků směřujících k uzavření licenční smlouvy (návrh na uzavření smlouvy, přijetí návrhu na uzavření smlouvy). Dle české teorie mezinárodního práva soukromého by se otázka závaznosti projevů vůle účastníka při uzavírání smlouvy měla řídit podle práva určeného podle místa bydliště (sídla) příslušného účastníka.[7] Úkony účastníků (pocházejících z jiných států) při uzavírání smlouvy by se tak měly řídit jiným rozhodným právem, což může do právních vztahů v této oblasti vnášet určitou nejistotu.

Způsoby uzavírání licenčních smluv se v praxi samozřejmě do jisté míry odlišují v závislosti na různých způsobech distribuce volně šiřitelných počítačových programů. Nicméně obecně lze alespoň konstatovat, že v drtivé většině případů se bude jednat o tzv. distanční kontrakty. To stejné však lze tvrdit i ve vztahu k rozmnoženinám proprietárních počítačových programů distribuovaných ve formě tzv. krabicového software, rozmnoženinám počítačových programů připojovaných k tištěným periodikům apod.[8] Navíc v těchto případech osoba, jež takovou rozmnoženinu proprietárního počítačového programu distribuuje, není ve většině případů vůbec nositelem práv k tomuto software (nejedná se ani o osobu, která by byla oprávněna poskytovat podlicence či zastupovat nositele práv při uzavíraní licenční smlouvy). Licenční smlouva by v těchto případech měla být ze strany koncového uživatele uzavírána přímo s nositelem práv k počítačovému programu bez ohledu na faktickou cestu, kterou dochází k distribuci hmotného média s rozmnoženinou počítačového programu. Situace, kdy je licenční smlouva uzavírána s jiným subjektem, než který software fakticky distribuuje, by naopak neměla často nastávat v oblasti free software či Open Source software, a to i pokud k rozšiřování rozmnoženin tohoto software dochází „v hmotné podobě“. Jedním ze základních principů spojených s těmito počítačovými programy je totiž právě možnost každého nabyvatele licence počítačový program šířit dalším osobám (poskytovat podlicence). Oprávnění každého dalšího nabyvatele se totiž odvíjejí od oprávnění osoby, která mu počítačový program poskytla, a tato oprávnění nejsou přímo závislá na právním vztahu k nositeli práv k počítačovému programu.

Proces kontraktace

Ve vztahu k právní úpravě procesu kontraktace je v oblasti českého práva nutno rozlišovat dvě základní období, a to období před novelou a po novele autorského zákona provedené zákonem č. 216/2006 Sb. Od nabytí účinnosti této novely dne 22/5/2006 obsahuje autorský zákon zvláštní ustanovení ohledně procesu uzavírání licenční smlouvy k předmětům chráněným autorským právem. Jedná se o zvláštní ustanovení k obecné právní úpravě v občanském zákoníku či k právní úpravě v obchodním zákoníku. Do účinnosti citované novely, včetně období účinnosti předchozího autorského zákona[9], bylo předpokladem pro vznik oprávnění k výkonu práva užít počítačový program uzavření smlouvy, přičemž autorský zákon (ani předchozí autorský zákon) neobsahoval žádná speciální ustanovení upravující proces uzavírání této smlouvy. Před novelizací autorského zákona tak bylo nutno na proces uzavírání smluv v oblasti počítačových programů (i jiných předmětů chráněných autorským právem) aplikovat právní úpravu uzavírání smlouvy obsaženou v občanském zákoníku, případně její modifikaci nacházející se v obchodním zákoníku. V této souvislosti je vhodné zmínit, že v této době běžná praxe při distribuci software ne vždy korespondovala s požadavky zákona.[10]

Úprava obsažená v občanském zákoníku předpokládá pro řádné uzavření smlouvy splnění následujících podmínek (kumulativně): a) učinění návrhu na uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám — § 43a odst. 1 občanského zákoníku, b) akceptaci toho návrhu druhou stanou – § 43c odst. 1 občanského zákoníku, c) doručení této akceptace zpět navrhovateli – § 43c odst. 2 občanského zákoníku. Splnění těchto zákonných předpokladů pro uzavření smlouvy nebývalo problematické v těch případech, kdy byl počítačový program poskytován uživateli až v návaznosti na jeho registraci u poskytovatele (registrace uživatele může probíhat např. na webových stránkách nositele či prostřednictvím telefonu, v tištěné podobě apod.) nebo v těch případech, kdy byl placený proprietární software uživateli zpřístupňován až na základě „licenčního klíče“ vygenerovaného poskytovatelem. Na druhou stranu nebývaly tyto zákonné požadavky pro uzavření smlouvy splněny v těch případech, kdy potencionální uživatel počítačového programu pouze na svém počítači „odklikával“ souhlas s licenčními podmínkami (akceptace uživatele s návrhem smlouvy nebyla doručena navrhovateli). Tato metoda označovaná v angloamerické oblasti jako „clickwrap“ nebo „webwrap“[11] bývá velice často používána u freeware a shareware. V případě Open Source software a free software pak nebývá v praxi dokonce vyžadováno ani „odkliknutí“ licenčních podmínek. Potencionální uživatel si prostřednictvím internetu zhotoví rozmnoženinu počítačového programu, přičemž licenční podmínky jsou k tomuto počítačovému programu pouze připojeny (v elektronické podobě). Závisí tak výhradně na uživateli (nabyvateli), zda se s obsahem licenčních podmínek seznámí či nikoliv. Takováto situace samozřejmě v praxi znamenala, že nemohlo dojít ke vzniku smluvního konsensu, jak je vyžadováno ustanovením § 43a a násl. občanského zákoníku.

V případě distribuce rozmnoženin počítačových programů ve formě tzv. krabicového software se lze setkat s koncepcí tzv. shrinkwrap smluv či s tím, že text licenčních podmínek je uveden na krabici, ve které jsou nosiče dat se software zabaleny. Jako tzv. shrinkwrap „smlouvy“ bývají v angloamerické oblasti označovány ty kontrakty, k jejichž vzniku by mělo dojít již tím, že nabyvatel otevře krabici obsahující určitý produkt (nemusí se nezbytně jednat pouze o software). Celý obsah smluvních podmínek se však nachází až uvnitř balení produktu (samotný obal obsahuje pouze upozornění, že užívání produktu je vázáno na smluvní podmínky). Vznik smluvního konsensu tímto způsobem[12] je právně sporný i v angloamerické právní kultuře.[13] Z pohledu českého práva je nutné de lege lata považovat za nepřijatelné, aby se smluvní strana seznámila s obsahem smlouvy až po „uzavření“ takové smlouvy. V případě, že text licenční smlouvy je uveden přímo na obalu (krabici), ve které se nacházejí hmotné nosiče dat s rozmnoženinou počítačového programu, nejsou samotným otevřením obalu zákonné předpoklady pro kontraktaci ve smyslu ustanovení § 43a a násl. občanského zákoníku taktéž splněny (v případě, že nedochází k dalším úkonům ze strany účastníků). Nicméně tuto situaci je nutné po zmiňované novelizaci posoudit i z hlediska nové právní úpravy v autorském zákoně.

Právní problematika uzavírání smlouvy při distribuci počítačových programů bývá v praxi poměrně neodůvodněně podceňována, a to jak ze strany poskytovatelů, tak ze strany potencionálních nabyvatelů licence (uživatelů software). Před účinností novely autorského zákona provedené zákonem č. 216/2006 Sb. bylo navíc možné vznik oprávnění k výkonu práva užít počítačový program na straně uživatele (vznik licence) bez uzavření licenční smlouvy dovozovat poměrně krkolomně (viz níže). V této souvislosti je však nutné důsledně odlišovat problematiku uzavření licenční smlouvy ve vztahu k vzniku oprávnění k výkonu práva užít počítačový program (licenci) a uzavření licenční smlouvy jako podmínku vzniku dalších práv a povinností vyplývajících případně z licenčních podmínek. I za současné právní úpravy, kdy je možné připustit vznik licence na základě jiného právního důvodu než smlouvy (viz níže), nemůže nabyvateli bez řádného uzavření smlouvy vzniknout kupříkladu oprávnění k poskytování software dalším osobám (oprávnění poskytovat podlicence). Pro naplnění myšlenek Open Source software a free software je však možnost poskytovat podlicence dalším osobám zcela esenciální. Jak již bylo zmiňováno výše, oprávnění uživatele ohledně nakládání s Open Source software či free software se totiž vždy odvíjejí od platného smluvního ujednání předchozího uživatele. Pokud tedy nedojde k řádnému uzavření smlouvy nabyvatelem (nabyvatel nenabyl oprávnění licenčními podmínkami předpokládaná), má tato skutečnost právně negativní důsledky na všechny další uživatele počítačového programu. A jak již bylo taktéž výše zmiňováno, ke zhojení tohoto protiprávního stavu nemůže dojít například tím, že uživatel počítačový program určitou dobu užívá apod.

Proces kontraktace po novele autorského zákona č. 216/2006 Sb.