Euronovela zákona o rozhodčím řízení 2012 - díl první

Novela zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, přijatá zákonem č. 19/2012 Sb., je vyústěním snahy českého zákonodárce po zajištění kompatibility českého práva rozhodčího řízení s unijní legislativou, přijatou zejména na úrovni Směrnice ES 93/13 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“), nepočítáme-li některá doporučení Komise, která nemají normativní charakter.

Smyslem přijaté novely zákona je ochrana spotřebitele, neboť český zákon o rozhodčím řízení na tuto oblast prozatím zcela rezignoval a ponechal ji do přijetí novely toliko judikatuře. Ta reagovala na vývoj českého rozhodčího řízení v oblasti spotřebitelských sporů, tedy tam, kde je jednou ze stran rozhodčí smlouvy (dále rovněž „rozhodčí doložka“) spotřebitel a jednou dodavatel, tj. osoba podnikatele, někdy velice nesourodě a její vývoj byl doprovázen řadou kritik právě pro zvýšenou ochranářskou politiku soudů, jež ovšem neměla oporu v zákoně. České soudy totiž po celou dobu od roku 1995, kdy nabyl zákon o rozhodčím řízení účinnosti, až do roku 2009 prakticky zcela ignorovaly unijní právní úpravu reprezentovanou zejména Směrnicí ES 93/13, přijatou na ochranu spotřebitele (dále jen „Směrnice“), jakož i judikaturu Evropského soudního dvora týkající se dotčené problematiky, a po roce 2009 začaly naopak mechanicky a bez jakékoli vazby na český právní pořádek aplikovat shora uvedenou Směrnici živelně a přímo, ač směrnice nemá v českém právním řádu přímý (bezprostřední) účinek.[1] Vládní novela zákona o rozhodčím řízení tak byla ve shora uvedeném světle jednou z vládních priorit, tak jako je jí mimosoudní řešení sporů vůbec, srov. např. v této souvislosti rovněž aktuální návrh zákona o mediaci[2]. Vláda se se svým úkolem vypořádala – nazíráno zájmem spotřebitelské veřejnosti na jedné straně i zájmem podnikatelské veřejnosti na straně druhé – relativně zdárně. Vznikl tak kompromisní text, jehož některé dílčí aspekty budou zmíněny dále.

Rozhodčí smlouva na samostatné listině

V letech 2009 až 2011 se používání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, aniž by došlo ke změně právní úpravy, ocitlo pod značným mediálním tlakem spotřebitelské veřejnosti, sdružení na ochranu spotřebitele, veřejného ochránce práv, a konečně i části právnické veřejnosti.[3] Novelou zákona č. 149/2012 Sb. vychází zákonodárce vstříc zejména spotřebitelské veřejnosti, která volala po zpřísnění právní úpravy týkající se používání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách[4]. Zakázat rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách úplně bylo nicméně legislativně neúnosné, neboť by to činilo ze spotřebitelů „kontrahenty druhé kategorie“ a taková právní úprava by již šla daleko nad rámec ochrany spotřebitele jako tzv. slabší smluvní strany. V konečném důsledku by se jednalo o kontraktační zákaz pro spotřebitele a možné porušení čl. 7 Listiny, podle kterého je každý způsobilý mít práva, jakož i z toho plynoucí způsobilost k právním úkonům. Na druhou stranu zde byla snaha zákonodárce vyhovět unijní politice vyšší informovanosti spotřebitelské veřejnosti obecně a stanovit alespoň základní penzum informací[5], které musí rozhodčí doložka obsahovat, aby mohla být právně relevantním základem rozhodčího řízení a nebyla označena za neplatnou. V ustanovení § 3 odst. 5 RozŘ jsou tyto informace vyjmenovány.