K dokazování cizího práva jako skutečnosti

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1143/2006 ze dne 26. září 2007 judikoval v otázce dokazování cizího práva jako skutečnosti následující:

„Z citovaného ustanovení vyplývá (s ohledem na zásadu "iura novit curia - soud zná právo“), že předmětem dokazování nemohou být právní předpisy a byť zákon tuto zásadu výslovně uvádí jen ve vztahu k předpisům, jež jsou uveřejněny ve Sbírce zákonů České republiky, lze ji obecně vztáhnout i na právní předpisy cizozemské, neboť se v důkazním řízení dokazují jen skutečnosti účastníky tvrzené či v řízení jinak vyšlé najevo. V souvislosti s námitkou dovolatele je třeba uvést, že soud může získávat znalosti o cizím právu i jinak, tj. vlastním studiem, případně vyjádřením Ministerstva spravedlnosti ČR.

Pokud tedy dovolatel zpochybňuje dostatečnou znalost práva ze strany soudů jen s poukazem na skutečnost, že při právním posouzení věci soudy obou stupňů vycházely z neověřených právních předpisů, aniž by konkrétně uvedl, v čem spatřuje pochybení soudů obou stupňů při aplikaci tohoto právního předpisu, zda v jeho nesprávném použití či výkladu, není tato jeho námitka důvodem k pochybám o správnosti právního posouzení věci.“

Z uvedeného lze dovodit, že také cizí právo by soud měl znát resp. měl by si jeho obsah dokázat zjistit a není tedy nutně úkolem účastníků řízení obsah takového cizího práva dokazovat. Opačné stanovisko k této otázce je ovšem k nalezení třeba v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 5 Cmo 266/2001 ze dne 8. října 2001.