Zná soud skutečně právo aneb zamyšlení nad povinnostmi soudů

V tomto příspěvku se pokusíme nastínit, popsat a zamyslet se nad základními projevy starořímské zásady iura novit curia v současném civilním soudním řízení. Zásada iura novit curia bývá v zásadě překládána jako „soud zná právo“ a je charakteristická zejména pro země kontinentální právní kultury[1]a tedy nepochybně i pro Českou republiku.[2]Názory na to, co všechno by soud v rámci své činnosti a z titulu své funkce měl znát se nicméně mohou různit a v praxi se u jednotlivých soudů často různí.

Jaké tedy ve skutečnosti jsou povinnosti plynoucí soudům ze zásady iura novit curia? Z našeho pohledu je jako základní praktické projevy této zásady v civilním soudním řízení[3] možno vnímat následující dvě povinnosti soudů, které při nedodržení mohou mít zcela stěžejní dopad na výsledek řízení:

1. povinnost soudu provádět právní kvalifikaci na základě skutečností stranami vylíčených v řízení a na základě provedených důkazů; a

2. povinnost soudu znát právní předpisy (obsah práva) a tedy nepožadovat dokazování práva jako skutečnosti,[4] a to jak ve vztahu k právu České republiky tak ve vztahu k právu zahraničnímu, které je potřeba užít, bylo-li toto stanoveno příslušnou kolizní normou.

Byť se výše uvedené může mnohým na první pohled jevit jako zcela zřejmé, v soudní síni se lze často setkat s neplněním jak první, tak druhé (byť v tomto ohledu pouze ve vztahu k cizímu právu) z výše uvedených povinností jednotlivými soudy.

Takovým jednáním soudů pak dle našeho názoru dochází k nedůvodnému přenášení povinností na konkrétní účastníky řízení. S ohledem na tento, z našeho pohledu nežádoucí, stav, se pokusíme v tomto příspěvku za přispění příslušné judikatury a právní argumentace potvrdit výše uvedené premisy a svojí troškou se tak pokusit zlepšit procesní postavení jednotlivých stran v civilním soudním řízení.

Povinnost soudu provádět právní kvalifikaci

Zde si úvodem dovolíme přednést krátký příklad z denní soudní praxe. Na tomto místě požádáme čtenáře, aby se pokusil představit si standardní spor např. o náhradu škody. Žaloba byla řádně podána, žalobce vylíčil skutkový stav, označil důkazy a uvedl, že požaduje náhradu škody ve výši XY. V průběhu řízení vyjde najevo, že nejsou naplněny podmínky pro vznik odpovědnosti na straně žalovaného, a tedy není možné žádat po něm náhradu škody, nicméně z vylíčených skutkových tvrzení se jeví, že by se mohlo jednat o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Soud zde ovšem bez dalšího, pouze na základě absence předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, žalobu zamítne, neboť žalobce požadoval částku nikoli z titulu bezdůvodného obohacení, ale z titulu náhrady škody.

Takový postup je podle našeho názoru zcela v rozporu se základními principy civilního řízení. Civilní soudní řízení je založeno mimo jiné na povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, která je uložena účastníkům řízení – zejména sporných,[5] tato povinnost pak ovšem spočívá pouze v tom, že každá ze stran sporu je povinna v průběhu řízení (ve lhůtách pro to stanovených) tvrdit skutečnosti pro řízení rozhodné a k prokázání těchto skutečností označit příslušné důkazy. Povinností stran sporu vśak nikdy nemůže být provádění a už vůbec ne dokazování právní kvalifikace (právního stavu) konkrétního případu.[6]

Uvedený příklad nesprávného rozhodnutí se bohužel poměrně často objevuje i v praxi, proto se na tomto místě pokusíme zamyslet nad tím, jakým způsobem by soud měl v této situaci správně postupovat.

Dospěl-li by soud v modelovém případě k názoru, že byť se žalobce domáhá nároku náhradu škody, tak z vylíčených skutkových tvrzení a provedených důkazů vyplývá, že na straně žalobce nevznikla škoda, ale naopak na straně žalovaného vzniklo v příslušné výši bezdůvodné obohacení, je soud bez ohledu na právní kvalifikaci provedenou žalobcem povinen rozhodnout tak, že se žalobě vyhovuje, a to v rozsahu, v jakém se žalovaný bezdůvodně na úkor žalobce obohatil, samozřejmě při respektování zásady vázanosti žalobním návrhem pouze do částky požadované žalobcem v žalobě.

V případě, že příslušný soud nebude mít z předložených důkazů vznik onoho bezdůvodného obohacení či jeho výši za prokázané, měl by soud žalobce v tomto ohledu poučit a vyzvat k doplnění předmětných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1 zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „OSŘ“). Soud by tedy v této situaci měl žalobu nikoli zamítnout, ale poučit žalobce, že nemá za prokázaný vznik požadovaného nároku z titulu náhrady škody, ale že je možné, že došlo k bezdůvodnému obohacení a vyzvat žalobce k doplnění tvrzení a doložení příslušných důkazů, je-li to potřeba. Jiný přístup, tedy zejména jakási „závislost“ soudu na právní kvalifikaci provedenou účastníky řízení, není dle našeho názoru správný a neoprávněným způsobem zasahuje do práv účastníků řízení.

V tomto ohledu nepřipouští žádné pochybnosti ani ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR, z níž je možno vyvodit následující závěry:

a. Žádná ze stran sporu, a zejména pak žalobce jako účastník v řízení, není povinna provádět právní kvalifikaci svého nároku nebo námitek, když toto právní posouzení přísluší soudu v souladu se zásadou "iura novit curia“[7]

b. Provedla-li některá ze stran sporu takovou právní kvalifikaci[8] – neboť tím chtěla soudu ukázat cestu k „správnému rozhodnutí“, není tato pro soud v žádném případě závazná, neboť nelze upřít soudu, aby v závislosti na skutkových zjištěních, učinil sám odlišné, právu odpovídající, hodnocení právního vztahu, o nějž se uplatňovaný nárok opírá.[9]

Povinnost soudu znát cizí právo vs. dokazování cizího práva jako skutečnosti