K limitaci odpovědnosti providera na internetu - 1. část

V současnosti jsou prakticky jen pouhou historií názory hlásající, že internet je prostředím extra legem, vyjmutým z působnosti právní regulace. Je zcela evidentní, že se nemůže jednat o prostor bez odpovědnosti za obsah zveřejňovaných a šířených informací. Na druhé straně je zřejmé, že aplikace obecné odpovědnosti známé z „off-line světa“ na online prostředí není dost dobře možná bez zohlednění specifik na internetu. K institutu odpovědnosti na internetu je nezbytné přistupovat diferencovaně podle druhu činnosti, kterou jedinec vykonává. Například subjekt, který prostřednictvím sítě šíří vlastní elektronická data, by měl být shledán zcela odpovědným za své konání podle občanského nebo obchodního zákoníku z titulu odpovědnosti za škodu, kterou může způsobit jiným subjektům.[1] Na druhé straně se jeví jako žádoucí omezit právní odpovědnost subjektu v situaci, kdy pouze přenáší cizí data nebo např. poskytuje prostor pro umístění informací, jejichž obsah ani reálně nemůže znát.[2] Právě poslední skupinou osob, tj. internetovými providery v širším slova smyslu, se z pohledu vybraných aspektů jejich odpovědnosti budeme zabývat v tomto příspěvku.

Regulace odpovědnosti providera v národní i evropské legislativě

Obecně platí, že k právním problémům souvisejícím s internetem lze přistupovat buď formou aplikace platného práva (pokud jeho normy jsou dostatečně obecné a v plném rozsahu nadále použitelné i na právní vztahy vznikající v kyberprostoru) nebo prostřednictvím zapojení pokročilých interpretačních metod k řešení online případů (přičemž normy pozitivního práva tímto získávají novou dimenzi) anebo konkrétní situace vyžaduje přijetí nových právních norem, jelikož aplikační problémy není možné překonat s využitím interpretačního instrumentária či přijetí nového legislativního opatření se jeví jako vhodnější.

V oblasti regulace soukromoprávní odpovědnosti providerů lze v určitém rozsahu aplikovat stávající právní normy, když obecná koncepce odpovědnosti (případně s využitím patřičných interpretačních přístupů) je použitelná i v prostředí internetu. Na druhé straně je právě v případě providerů evidentní, že tato oblast vyžaduje přijetí speciální právní úpravy. Na nadnárodní (evropské) úrovni je problematika svěřena především úpravě obsažené ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. 6. 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (dále jen „směrnice o elektronickém obchodu“). Směrnice o elektronickém obchodu byla po vstupu ČR do Evropské unie transponována do českého právního řádu zákonem č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých službách informační společnosti“).[3]